Dvakrát chycený pstruh

Teplé květnové počasí nedávalo příliš nadějí na jakýkoliv úlovek. Bylo tak teplo, že jsem se po chvíli i zapařil v prsačkách. Za celý den jsem měl jen pár opatrných záběrů a hodlal jsem své dobrodružství ukončit.
Znáte ty dny, kdy je šance na úlovek naprosto minimální? Tak přesně jeden z takových dní to byl. Ale nehodlal jsem se vzdát.

„Ještě pár hodů“ říkal jsem si. Přemýšlel jsem, co změnit, abych ryby upoutal a přesvědčil k záběru. Nakonec jsem na karabinku navlékl oblíbený průzračný wobbler Apace a nahodil ho do tůně. Po pár otočkách navijáku se u dna objevil obrovský stín, ze kterého se postupně stala silueta ryby a a má nástraha zmizela v jeho veliké tlamě.

Instinktivně jsem přisekl. Ryba na druhém konci vlasce to snad ani nezaznamenala a pomalu se zanořila zpět do hlubiny. Můj ultra lehký proutek byl ohnutý jako luk. Netušil jsem, s kým mám tu čest.
Celý svět pro mě přestal existovat. V tu chvíli jsem zde byl jen já a můj protivník někde tam v hlubině. Přetahovali jsme se o každý centimetr vlasce. Zvláštní ticho bylo narušované jen občasným zazpíváním jemně nastavené brzdy.

Měl jsem pocit, že se snad zastavil čas, snažil jsem se protivníka uklidnit a pomalu unavit. Po prvním pokusu o přitažení blíž ke břehu jsem zahlédl obrovské tmavě žluté tečkované tělo.
Je jasné, že se jedná o pstruha potočního. A jakého!

Impozantní rybí tělo se zamrská a vrací se zpět do tůně. Bojujeme spolu další nekonečné minuty. Nakonec zkouším své štěstí znovu a snažím se pstruha navést do připraveného podběráku. Stojím ve vodě, hladinu mám nad kolena a tečkovaný krasavec je blíž a blíž.

Náhle vystřelí wobbler z vody a já ztrácím s rybou jakékoli kontakt. Převládají ve mně lovecké instinkty a vrhám podběrák do vody. Přesně mířeným chvatem vytahuji pstruha snad jen jednou polovinou těla v podběráku. Uvědomuji si, jaké jsem měl štěstí.

Mokrý a šťastný si ho prohlížím. Jeho dominantou je veliký spodní hák, zavalité tělo a tmavá barva. Šedesát centimetrů krásy.